Hrozbu návratu autoritářství z éry prezidenta-generála Suharta oživuje nová indonéská legislativa, která rozšiřuje pravomoci vojenských důstojníků v civilní sféře.
Z Indonésie přišla zpráva, která představuje vážnou ránu tamní demokracii – byť pro znalce vývoje v zemi nejde o zprávu příliš překvapivou. Indonéský parlament 20. března jednomyslně schválil novelu zákona, jež výrazně posiluje pravomoci armádních činitelů. Tento krok vrací zemi zpět do éry autoritářských režimů Sukarna (1957–1965)[1] a Suharta (1966–1998), kdy ozbrojené síly disponovaly oficiálně zakotvenou dvojí rolí – obrannou a politickou – známou jako dwifungsi, uzákoněnou v době Sukarnovy Řízené demokracie v r. 1958.
Právě dwifungsi, která umožňovala armádě aktivně zasahovat do civilní správy a politiky, byla po dekádách zneužívání zrušena v roce 2002 v rámci demokratizačních reforem, čtyři roky po pádu prezidenta Suharta a jeho autoritářského režimu Orde Baru (Nový pořádek). Během vlády obou vůdců představovala armáda klíčový mocenský nástroj, který sloužil nejen k potlačování politické opozice, ale i jako de facto neokoloniální policejní síla brutálně potírající separatistická hnutí v regionech jako Aceh, Západní Irian (dnes Západní Papua) či Východní Timor.
Právě z těchto důvodů se organizace zaměřené na ochranu lidských práv obávají, že nová legislativa zruší těžce vydobyté kontrolní mechanismy dohlížející na Indonéskou národní armádu (TNI). A zdá se, že oprávněně. Indonéský parlament schválil změny vojenského zákona z roku 2004, které významně rozšiřují pravomoci vlády jmenovat vojenské důstojníky do celé řady civilních funkcí. Návrh legislativní úpravy prošel v úterý třetího březnového týdne Komisí pro obranu, zahraniční věci a zpravodajské služby Sněmovny reprezentantů a o tři dny později byl jednomyslně přijat na plenárním zasedání dolní komory parlamentu.
Tento krok vyvolal vlnu kritiky ze strany domácích i mezinárodních organizací na ochranu lidských práv a odhodlané protesty indonéských aktivistů před sídlem indonéského parlamentu, kteří požadují „návrat TNI do kasáren“. Podle nich novela zákona o TNI ohrožuje zásadní principy oddělení vojenské a civilní moci, které byly nastaveny po pádu autoritářského režimu Suharta v květnu 1998. Odpůrci varují, že rozšíření vojenského vlivu v civilní správě by mohlo oslabit demokratické mechanismy a vrátit zemi k praktikám minulosti. Nejspornější ze změn je revize článku 47 zákona o TNI, který upravuje role, jež mohou vojáci zastávat ve vládě. Před změnami článek 47 umožňoval aktivním vojenským důstojníkům působit pouze v deseti institucích, které se většinou týkají bezpečnosti, jako je ministerstvo obrany a zpravodajská služba.
Nová legislativa rozšířila seznam civilních těles, do nichž mohou být jmenováni armádní činitelé, o dalších pět orgánů: Úřad generálního prokurátora, Národní agenturu pro zmírňování následků katastrof, Národní protiteroristickou agenturu, Indonéskou agenturu pro námořní bezpečnost a Národní agenturu pro správu hranic. Podle tiskové agentury AFP zahrnuje poslední návrh změn i šestou instituci, Nejvyšší soud.
Ačkoli vláda nakonec zmírnila původní návrh novely zákona – který počítal dokonce s možností, že prezident bude moci jmenovat aktivní vojenské důstojníky do jakékoli vládní funkce – přijaté změny zůstávají jedním z nejkontroverznějších kroků prezidenta Prabowa Subianta od jeho říjnového nástupu do úřadu. Zvláštní znepokojení vyvolává skutečnost, že armádní představitelé při obsazení civilních postů ve zmíněných institucích nemají povinnost vzdát se své vojenské funkce.
Kritici se obávají, že legislativní změna urychlí erozi principů civilní vlády a postupně umožní návrat neblahé „dvojí role“ armády v indonéské společnosti, která dále prohloubí regresi indonéské demokracie. Tyto obavy jsou opodstatněné, jelikož stávající prezident Prabowo je bývalým vlivným generálem Suhartova režimu (a dokonce bývalým zeťem autoritářského prezidenta), který byl opakovaně obviněn ze zločinů proti lidskosti při armádních zásazích na Východním Timoru a Západní Papui nebo z únosů aktivistů těsně před koncem Nového pořádku. Za zmínku také stojí, že Prabowo Subianto již jmenoval několik bývalých armádních činitelů ministry svého „červenobílého“ kabinetu.
Nově zvolený prezident Prabowo Subianto zdraví své příznivce v generálské uniformě.
Na rozdíl od svých dvou předchozích neúspěšných kandidatur proti Joku Widodovi vsadil 72letý Prabowo v loňské předvolební kampani na pečlivě budovanou image laskavého dědečka. Na sociálních sítích se prezentoval jako bodrý politik, který se ochotně fotí se svými kocoury, neváhá zatančit pro voliče a srší bezprostředností. Masivní mediální kampaň na sociálních sítích mu vynesla oblibu zejména mezi mladými voliči. Po svém jmenování do úřadu však tento přívětivý strýček rychle zmizel a na jeho místo se vrátil starý známý Prabowo – energický a nekompromisní lídr s jasnou vizí. Jeho cílem je proměnit Indonésii v silný a prosperující stát s určitým stupněm vojenské disciplíny, přičemž právě nová opatření mu mají pomoci tento záměr naplnit.
Cuteness overload aneb stylizované karikatury kandidátů na prezidenta a viceprezidenta ve stylu gemoy, který navozuje pocit roztomilosti.
Prabowo Subianto ještě jako kandidát na prezidenta tančící pro své voliče.
Tento politický posun nepředstavuje izolovaný exces, ale naopak zapadá do širšího trendu, který v posledních letech přibližuje Indonésii k autoritářství. Ještě před deseti lety přitom byla země vnímána jako „maják demokracie globálního Jihu“. Právě během vlády Prabowova předchůdce, původně proreformního prezidenta Joka Widoda (2014–2024), začaly být patrné známky demokratické regrese.
Kromě typicky slabé ochrany menšin jako příslušníků LGBTQ komunity a nemuslimů došlo například k omezení pravomocí Komise pro potírání korupce, která se mimo jiné zaměřovala i na členy Widodova kabinetu a poslance vládní koalice. Dalším krokem byla kontroverzní legislativa – zejména souhrnný zákon (omnibus law) z roku 2020, jenž posílil moc oligarchů na úkor práv zaměstnanců, a nový trestní zákoník z roku 2023, který umožňuje trestní stíhání za kritiku vládních představitelů a zároveň rozšiřuje státní kontrolu nad soukromým životem občanů, například kriminalizací soužití nesezdaných párů a mimomanželského styku.
Widodovy až sultanistické tendence se projevily i jeho snahou vybudovat politickou dynastii. Nejvýraznějším příkladem bylo jeho úsilí prosadit do funkce viceprezidenta vlastního syna, který nesplňoval věkový limit. Za přispění švagra, jenž v té době zastával post předsedy Ústavního soudu, došlo k účelové úpravě ústavy, v jejímž důsledku byl minimální věk pro viceprezidentskou kandidaturu snížen ze 40 na 35 let. Tento bezprecedentní zásah do právního rámce země vyvolal ostrou kritiku ze strany opozice i občanské společnosti.
Současný trend ohrožující mladou a křehkou indonéskou demokracii, nastolenou před 27 lety, však nelze přičítat pouze ambicím bývalého a současného prezidenta. Demokracie v Indonésii je relativně novým a spíše výjimečným fenoménem, který se vymyká historickému vývoji země – nejde o hluboce zakořeněnou tradici, ale spíše o krátkou epizodu v jinak dlouhé historii autoritářských vlád. Po staletí vládly obyvatelům indonéského souostroví autokratické monarchie, které posléze kontroloval nebo nahradil represivní nizozemský koloniální režim. Ani následná japonská okupace (1942–1945) či období Indonéské revoluce (1945–1949) demokratizaci nepřály – naopak, obě etapy výrazně přispěly k militarizaci indonéské společnosti. Tato hluboce zakořeněná militarizace se v příhodných podmínkách dnešní doby, kdy se indonéským prezidentem stal bývalý generál, opět dostává na povrch.
Fascinace armádní disciplínou, uniformami a pochodovými cvičeními, která je v Indonésii všudypřítomná, tak představuje jen viditelný projev tohoto historického dědictví – špičku ledovce, pod níž se skrývá dlouhá tradice úzkého propojení mezi státní mocí a vojenskou silou. A nová legislativní úprava ho tak jen formálně stvrzuje.
Současně je indonéské směřování k více autoritářské formě vlády součástí širšího globálního trendu v podobě nástupu iliberalismu podněcovaného vlnou pravicového populismu, který postihuje nejen mladé demokracie střední a východní Evropy jako například Maďarsko, ale také zavedené demokracie jako Spojené státy. Proto je již téměř jisté, že si Indonésie své někdejší postavení nejdemokratičtější země regionu – tou je dnes Východní Timor – za současné konstelace neobnoví. Spíše zůstává otázkou, zda zachová svůj současný charakter defektní, iliberální demokracie (tedy tzv. hybridního režimu mezi demokracií a autoritářským systémem), nebo zda se ještě více přiblíží k přízraku zvanému Neo Orde Baru. Obavy indonéských novinářů a akademiků, se kterými jsem hovořil, a s nimi aktuální politickou situací a legislativou vynucená autocenzura hovoří spíše pro druhý scénář.
[1] Tímto časovým vymezením máme na mysli éru Řízená demokracie, indonésky Demokrasi Terpimpin, která zde panovala v letech 1957-1965. Sukarno byl formálně indonéským prezidentem v letech 1945 až 1967.