Čtvrtstoletí indonéské cesty k demokracii I: Od asijské krize k prvním svobodným volbám

Asijská krize, v Indonésii nazývaná krismon,1 tak nečekaně rozhýbala indonéskou společnost, dosud politicky otupělou dlouhodobou diktaturou. „Nový pořádek“ generála Suharta těžil ze sociálního smíru nastoleného na přelomu 60. a 70. let – společenského kontraktu, v rámci kterého funguje osvědčený vzorec, že lid žijící v prosperitě nemá potřebu protestovat proti vládě. Někdejší hospodářský růst však vzal za své a nespokojený lid, frustrovaný inflací a nedostatkem základních komodit, vyšel do ulic vykřičet svou frustraci. Velmi napjatá situace v hlavním městě Jakartě se ještě zhoršila 12. května zásahem bezpečnostních sil proti studentům v kampusu Univerzity Trisakti, kteří se zde chystali na protestní pochod k parlamentu, když čtyři nevinné mladé lidi přímo v areálu vysoké školy vojáci – možná i na příkaz tehdejšího generála a současného (!) ministra obrany Prabowa Subianta – zastřelili. V reakci na to došlo ke zhoršení násilností v ulicích a rabování obchodních domů, přičemž kvůli následkům požárů stovky rabujících v těch budovách uhořely. Uprostřed tohoto chaosu, kdy i ti nejvěrnější hodili Suharta přes palubu, dlouholetý vládce odstupuje.

Jeho funkci tak v rámci prezidentského systému přirozeně přebírá dosavadní viceprezident, Bacharuddin Jusuf Habibie, známý též jako B. J. Habibie (čti: bé džé habibi). Byl to poměrně nepravděpodobný kandidát na nejvyšší funkci, jelikož jako technokrat postrádal podporu armády, klíčového mocenského hráče. Od někdejšího Suhartova oblíbence se rovněž nečekalo, že by někdo takový provedl zásadní změny směrem k demokratizaci. Byl to však právě on, kdo během následujících 18 měsíců provedl svou zemi klíčovým a velmi náročným obdobím politické transice. V prvé řadě propustil politické vězně, kterých tehdy Indonésie mohla mít až 600 000, a zmírnil cenzurní zákony. V druhé řadě prosadil sérii zákonů, které umožnily volební reformu a po 44 letech zemi dovedly k prvním demokratickým volbám v červnu 1999, v nichž zvítězila dosavadní opoziční Indonéská strana demokracie zápasu (PDI-P) Megawati Soekarnoputri. Za třetí, během jeho krátké, ale poměrně úspěšné vlády se uskutečnil jeden z největších decentralizačních programů na světě, kdy byla značná část pravomocí převedena z ústřední vlády na vlády provincií a regionů, čímž došlo k přenesení mnoha nově zavedených demokratických prvků do samosprávných celků po celé zemi. Dalším přínosem indonéské decentralizace bylo také zmírnění separatistických tendencí v regionech, jež zesílily v nastalém období politické liberalizace, a právě nová možnost autonomně rozhodovat o zájmech svého regionu tento trend – až na výjimky – zmírnila. B. J. Habibie se též odvážně postavil nacionalistickým generálům, když umožnil obyvatelům Východního Timoru, který Indonésie od roku 1975 protiprávně okupovala, uspořádat referendum, zda chtějí nezávislost nebo setrvat nadále jako součást Indonéské republiky. (V referendu se 79 procent Timořanů rozhodlo pro nezávislost, což vyvolalo odvetné akce indonéské armády a východotimorských proindonéských milicí. V roce 2002, po přechodné správě OSN, nakonec východní Timor získal nezávislost.)

Decentralizační program a celková liberalizace indonéské politiky ovšem přinesly i svá negativa. U provinčních a regionálních samospráv to bylo především prohloubení korupce a klientelismu, kdy nové možnosti ekonomického rozhodování na nižší než celostátní úrovni přinesly více příležitostí pro neférové jednání oblastních představitelů. Lákadlo rychlého zisku v podobě například intenzivnější těžby nerostných surovin a dřeva znamenalo také negativní dopad na životní prostředí. Politické uvolnění rovněž přineslo sérii násilných komunálních a sektářských konfliktů (Střední Kalimantan, Střední Sulawesi, Moluky ad.), většina z nich však eskalovala až v době, kdy Habibie již nebyl prezidentem, a ani by nebylo v jeho moci desetiletí potlačované problémy, které nyní explodovaly, v krátké době vyřešit.

Závěrem lze konstatovat, že B. J. Habibie jako kormidelník počátků indonéské demokratické transformace ve funkci prezidenta-přemostitele obstál a Indonésie úspěšně otočila svůj kurs o 180 stupňů od reakčního autoritářského režimu směrem k demokracii, jakkoli křehké a nedokonalé. Přesto se může zdát, že jeho počiny nejsou dodnes většinovou indonéskou společností a historiky doceněny, byť se podle mého názoru právem řadí k nejzasloužilejším politickým vůdcům své země, jelikož i navzdory své počáteční pozici určitého outsidera a odporu tvrdého jádra „suhartovců“ úspěšně odstartoval – i za cenu politických kompromisů – demokratizaci své země. Následný vývoj a současný stav demokracie v Indonésii mohou samozřejmě být předmětem mnoha debat a kritiky, ale to už je téma na další články.